Retro okénko - vzpomínky Zity Kabátové

6. března 2011 v 14:03 | Pipi |  Texty a postřehy
S velkou nostalgií a chutí si často pročítám vzpomínkové knihy od filmové a divadelní hvězdy Zity Kabátové. Nepřestane mě fascinovat, kolik dovedností a hospodárnosti musely dříve ženy prokazovat, a to nejen v domácnosti! Dovoluji si vám ocitovat pár úryvků z její knihy Můj recept na dlouhověkost, kterou jsem dostala k Vánocům. Věřím, že vám budou inspirací a přenesou vás stejně jako mě do starých meziválečných časů...

"Strašně ráda jsem chodila s mamičkou nakupovat na tržiště před dnešní Americké velvyslanectví, však se to tam také jmenuje Na tržišti. Ovšem v dobách mého dětství toho moc nebylo ani na tom tržišti. Všichni vyčkávali, co lidé z okolních obcí přivezou k prodeji, a zboží pak bylo rychle pryč. Mamička mi ale přesto pokaždé koupila něco dobrého. Milovala jsem rebarboru, z které pekla vynikající koláč. Dala na něj hodně drobenky, aby byl sladký. Také z ní dělala speciální vídeňský knedlík. Rozšlehala žloutky, přidala do nich trochu mouky, na kostičky nasekanou reveň nebo jablka a pevně ušlehaný sníh. Pomazala ubrousek máslem, hmotu na něj přenesla, pevně zavázala protilehlé rohy a raneček s těstem pověsila na vařečku do hrnce s malým množstvím vody. Takže se napůl vařil páře. Vznikl nadýchaný knedlík, který se krájel nití, pak se posypal cukrem a skořicí a polil máslem. Bylo to sice pracné, ale výborné.



Houby jsme také sušili, a to u nás doma na pavlači, nakrájené na tenké plátky a navléknuté na niti. Jejich navlékání jsem měla na starosti já, věděla jsem, že mezi plátky musí být mezera, aby se pěkně prosušily. Když byly suché, bylo mojí starosí je z ní zase vyvléknout. "Dělej to pomalu!" nabádala mě mamička, protože v bramborové polévce pak rozhodně vypadaly lépe plátky než nějaká nevzhledná drť.
Maminčiny plévky byly tak husté, že v nich stála lžíce. Nejvíc jsem milovala vývar s nudlemi, které mamička dělala sama. Vyválela těsto na placku, já musela hlídat, aby nepřeschla. Pak z ní nakrájela tenké nudličky, které ještě nechala doschnout a co chvilku je natřásala.
Vyráběla si také vlastní flíčky, i ty byly výborné s houbami nebo s uzeným masem či se špenátem. Mamička uvařila flíčky a uzené, podusila houby nebo špenát a všechno promíchala ještě se škvarky. Bylo to báječné. Tehdy se zase tolik nezapékalo jako dneska protože se vařilo na kamnech a všechno trvalo mnohem déle než s moderní technikou.


Pravidelně každý pátek jsme dodržovali půst, to ale neznamenalo, že jsme nic nejedli. V den půstu se akorát vynechalo maso. Na pátky jsem se těšila, protože jsem chodívali do restaurace v Kinského zahradě, kde pekli vynikající nadýchané koblihy. Já k nim dostala čaj, mamička si objednala kávu.
Vařívaly se také různé kaše - krupicové, jáhlové, bramborové, hrachové, fazolové... Já milovala nastavovanou kaši, což byla bramborová kaše s kroupami, kterou mamička mastila škvarkovým sádlem, což sice nebylo právě postní, ale bylo to fajn.
V dřívějších dobách se dělala dost jednoduchá jídla, ale to vůbec neznamenalo, že by nebyla pracná. Neexistovaly žádné polotovary, všechno se muselo připravit a upravit vlastnoručně z čerstvých surovin. Mamička začínala s vařením kolem desáté dopoledne a musela se hodně otáčet, aby v pravé poledne bylo jídlo na stole.


Po maminčině smrti mě otec poslal do Školy pro ženská povolání v Podskalské ulici a tam jsem se naučila vařit profesionálně. Klidně bych se tím mohla živit, protože mám na vaření glejt. Poradila jsem si nejen s přípravou pokrmů, ale také vím, co jednotlivé ingredience obsahují a co udělají v lidském organismu. Ovládám rovněž zásady správného stolování, protože vědět, jaké příbory a jaké skleničky se dávají k jednotlivým pokrmům a nápojům, patřilo k základní abecedě tohoto oboru. Musím říct, že jsem byla zvána na různé společenské události a nikdy jsem se tam nedostala do rozpaků.
V životě jsem hodně vařila. Ani ne tak kvůli sobě, ale pro svého muže a syna. Manžel byl velmi uznalý, nebyl vybíravý a chutnalo mu všechno. Ale syn jídlo miloval a vždycky se na oběd nebo večeři těšil, takže pro tu jeho radost jsem vařila ráda. Stejně jako kdysi moje mamička i já jsem pravidelně dělala polévky. Jednoduché, výborné. Například kmínová mě provázela celý život. Je neuvěřitelně jednoduchá. V hrnci se rozpustí na kostičky nakrájená slanina, na ni se vhodí kmín, když začne praskat, rozklepne se na něj vejce, umíchá se a vařečkou rozdělí na kousky, na to se nalije voda, vše se nechá povařit a nakonec dochutí dle libosti."


KABÁTOVÁ, Zita. Můj recept na dlouhověkost. 1. vyd. Praha : Ikar, 2008. 200 s. ISBN 978-80-249-1168-7
Fotografie: archiv Pipi
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Madla Madla | Web | 12. března 2011 v 20:52 | Reagovat

Opravdu půvabné vyprávění, při kterém mě honí mlsná. Dala bych si ten rebarborový knedlík, mňam :-)

2 Pipi Pipi | Web | 14. března 2011 v 19:40 | Reagovat

Viď? :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama