Knižní recenze: Francouzské děti jedí všechno

25. listopadu 2014 v 9:00 | Pipi |  Testování kuchařských knih


Pro sekci recenze knih jsem si vytýčila ideu představit vám zajímavé tituly týkající se vaření a zdravé stravy. Pro dnešní testování jsem si nevybrala kuchařku, ale naučnou knihu, která však s jídlem velmi úzce souvisí. Její název mluví za vše: Francouzské děti jedí všechno. V podtitulu autorka Karen Le Billon píše: Jak jsme se s naší rodinou přestěhovali do Francie, vyléčili nimrání v jídle, zakázali svačinky a objevili 10 jednoduchých pravidel pro výchovu zdravých jedlíků. Ano, půjde tu v prvé řadě o stravování dětí.


Vím, že můj blog čte mnoho maminek, které se mnou (některá více, některá méně) sdílejí názor, že zdravá strava našich nejmenších je nadmíru důležitá a vyžaduje zodpovědný přístup. Stejně jako mnoho jiných rodičů i já se potýkám se skutečností, že ne všechny pokrmy vzbuzují u juniora nadšení. Ačkoliv jsou dětské chutě individuální stejně jako u dospělých, troufnu si říci, že existuje mnoho potravin, po kterých sáhne většina dětí. Mám na mysli například ovoce, nebo vůbec sladká jídla, také moučné věci jsou u dětí velmi oblíbené - kdo z nás nevyrostl na pečivu, že? Řekla bych, že český rohlík, neb francouzská bageta jsou takovými civilizovanějšími náhražkami "opičího" banánu. Nicméně když přijde na to nejzdravější - zeleninu - začíná (minimálně u nás doma) kapitola s názvem Komplikace.


"Víte, francouzské děti jedí všechno, od ovocného salátu po vepřová játra, od špenátu po aromatický plísňový sýr. Jedí věci, které by většina amerických dětí (a někdy i jejich rodiče) nikdy nejedla, jako třeba artyčoky. Taky pravidelně jedí věci, které si většina z nás přeje, aby naše děti jedly, jako zeleninový salát. Při našich obligátních každoročních návštěvách jsem viděla své francouzské neteře a synovce pojídat syrové ústřice se stejnou chutí jako popcorn. Byla jsem svědkem toho, jak tříleté děti do sebe ládovaly mořské plody všeho druhu, a bezzubá miminka srkala všechno od bešamelové omáčky po zeleninový bujón. Někteří z nich měli ještě exotičtější chutě: Didier si vesele dával la langue de boeuf (hovězí jazyk), malý Fabrice měl jako oblíbenou pochoutku naložený vepřový rypáček." Karen Le Billon




Nyní přejdu od teoretizování raději k osobní zkušenosti s krmením našeho mláděte. Jak možná víte, snažím se minimálně obědy vařit v duchu makrobiotiky, kde má vařená zelenina důležitou úlohu. Čím kvalitněji vařím, tím více času a péče samotné přípravě pokrmů musím věnovat - vyvářím domácí redukci, snažím se preferovat doma uvařené luštěniny před konzervovanými, střídám různé druhy zeleniny a obilovin, abychom nejedli pouze mrkev a pšenici. Jenže dost často mi docházejí síly, když vidím, jak po hodinách přípravy se junior nimrá v talíři, vyzobává rýži a fazole a vyhýbá se omáčce se zeleninou. Vře ve mně krev, když odejde od nedojedené zeleniny s tím, že už nemá hlad a po pěti minutách se dožaduje housky, nebo rohlíku. Kdyby nebylo jeho tatínka a kamarádek, které ode mne jídlo ochutnávají, měla bych pocit, že pokrmy, které vařím, chutnají snad pouze mně samotné.

"Ostatní děti se už shromáždily v uctivé vzdálenosti od stolu. Upíraly oči na pečivo, ale nikdo se ho neodvažoval dotknout. Všichni věděli, že brát si bez dovolení se považuje za velice neslušné, i když je jídlo na dosah. Vždycky jsem u francouzských dětí, i u těch nejmenších, obdivovala tu úžasnou sebekontrolu, kterou mé děti rozhodně neměly. Později jsem se od jedné francouzské kamarádky dozvěděla, jak této sebekontroly u dětí dosahují. Už od věku tří let musí děti ve školce sedět s rukama na kolenou, zatímco se po obědě servíruje dezert. Teprve když dostal každý svůj zákusek a maîtresse dá svolení, můžou se pustit do jídla. Kdyby někdo podlehl pokušení dřív, tak o svůj zákusek přijde." Karen Le Billon

Brala jsem to jako znamení Vesmíru, když jsem při prohlížení novinek v katalogu naší knihovny narazila na tuto knihu. Autorka v ní píše o tom, jak se rozhodla s manželem a dvěma dcerami přestěhovat z Kanady do domoviny svého muže - Francie. Barvitě popisuje adaptaci celé rodiny a jejích severoamerických stravovacích návyků na ty zcela odlišné, francouzské. A že se jedná o velký kulturní šok, dokazuje mnoho autorčiných údivů, společenských přehmatů a faux pas, kterými se celá kniha jen hemží. Jedním z plánovaných Kareniných cílů bylo to, aby se její dvě dcery v zemi gurmetů naučily lépe stravovat a většina pozornosti je věnování přeměně jejích dětí z vybíravých, na svačinách a sladkostech závislých dcerách v malé labužnice, kterým chutná zelenina a s radostí zkouší nové chutě.




Ačkoliv by se zdálo, že toto dílo je cele věnováno dětskému stravování, není to tak docela pravda. Z pohledu cizinky zvyklé na severoamerickou kulturu autorka porovnává nově nabyté zkušenosti a poznatky z evropské společnosti, ve které je jídlo námětem většiny společenských konverzací. Jak Karen za rok strávený ve Francii zjistila, jsou její obyvatelé odmalička vedeni ke zdravému vztahu k jídlu, k tomu, aby si jej společně vychutnávali, zkoušeli nové chutě a kombinace a zároveň byli disciplinovaní co do kvality a způsobu stolování. Pro Francouze je jídlo svým způsobem umění a proto je pro ně jen těžko pochopitelná představa, že by se jídlo "zhltlo" kdesi na cestě do práce, nebo před televizí. K mému překvapení existuje ve Francii také poměrně velká nelibost ke svačinám mezi jídly. Zvláště u dětí jsou pamlsky považovány za nežádoucí, neboť jim zbytečně plní žaludek místo toho, aby děti jedly pořádné jídlo čtyřikrát denně - tedy snídani, oběd, odpolední svačinu a večeři.

"Tradiční francouzská kuchyně má vyšší podíl "vysoce sytících" potravin než běžná americká strava. V podstatě jde o to, že vás tyto potraviny zasytí a přitom nejsou kalorické. Pocit sytosti byl mnohokrát zkoumán, ale základní je zjištění, že některé potraviny nás zasytí víc než jiné: celozrnné těstoviny, fazole, čočka, ovesné vločky, libové maso, ryby, listová zelenina, a ovoce a zelenina s vysokým obsahem vlákniny. Jak tento seznam napovídá, jsou tyto potraviny obvykle bohaté na proteiny a vlákninu. Zasytí vás na delší dobu a oddálí příští pocit hladu, zvláště pokud je budete jíst se správným (čili malým) množstvím vysoce tučných potravin (které stimulují hormonální tvorbu "signálů sytosti" a tak nám zaručují delší pocit sytosti i po menším množství tučných jídel). A to je samozřejmě přesně poměr potravin, které francouzské děti dostávají ve školní jídelně: proteiny, zelenina a jen trocha tuku v sýru nebo dezertu. Výsledkem takové stravy je delší pocit plnosti. Porovnejte si to se Severní Amerikou. Když má severoamerické dítě pocit hladu, mají rodiče tendenci dát mu okamžitě něco k jídlu. Děti dostanou cokoliv, co zažene hlad. V průzkumu se ukázalo, že mnoho rodičů jim dá raději něco nezdravého, než aby dítě nechali chvíli čekat. Naproti tomu když jsou francouzské děti hladové, slíbí jim rodiče, že u dalšího jídla se dobře nají. A tento trénink začíná v některých případech už od narození." Karen Le Billon

Jako doslova revoluční informaci vidím to, že Francouzi považují vřelý vztah k jídlu a konzumaci zeleniny za věc výchovy, nikoliv preferencí daného dítěte. Donedávna jsem si myslela, že když junior odmítá brokolici se slovy, že mu nechutná, je to fakt, se kterým nic nenadělám. Nemohu ho přece nutit, že? Proto jsem si zvykla připravovat zeleninu, u které jsem věděla, že mi u mláděte "projde" a například takový špenát bych se neodvažovala předložit. Postupem času jsem si uvědomila, že nevařím to, na co bych měla chuť, ale to, co vím, že u syna projde. Jídelníček se přizpůsoboval vybíravému mláděti. Díky knize Francouzské děti jedí všechno jsem zjistila, že v zemi galského kohouta berou vztah k jídlu a jednotlivým potravinám za otázku nácviku a již od velmi malých dětí začínají s ochutnáváním pestré škály chutí a konzistencí. Odmítá-li dítě například nějaký druh zeleniny, tvrdí, že tuto novou chuť ještě neochutnalo "dostkrát" a trvají na tom, aby dítě vždy alespoň ochutnalo a zvykalo si. U některých nových chutí se může jednat o osmero až patnáctero ochutnání, než vezme dítě chuť na milost.

Karenina kniha obsahuje mimo jiné deset důležitých pravidel pro výchovu dobrých strávníků, které vám napoví, jak se ve Francii staví ke stravování dětí. Podrobnosti samozřejmě najdete rozepsané v samotné knížce.

Francouzské pravidlo č. 1:
Rodiče, je to na vás! Jeden z vašich nejdůležitějších úkolů je vychovat své děti, pokud jde o stravování, a vytvořit u nich správné jídelní návyky.

Francouzské pravidlo č. 2:
Vyhněte se spojování jídla s emocemi. Jídlo není zábava, hračka, úplatek, odměna, pilulka na uklidnění ani náhražka disciplíny.

Francouzské pravidlo č. 3:
Rodiče určují dobu i složení jídla. Děti jedí to, co rodiče: žádné náhražky ani zvláštní jídla pro děti.

Francouzské pravidlo č. 4:
Jídlo je společenská událost. Rodina má jíst společně u stolu, bez jakéhokoliv rozptylování.

Francouzské pravidlo č. 5:
Jezte plody všech barev. Nejezte stejné jídlo víckrát než jednou týdně.

Francouzské pravidlo č. 6:
Nemusíš si to zamilovat, ale musíš to vyzkoušet.

Francouzské pravidlo č. 7:
Omezit svačinky na jednu denně (maximálně dvě), a ne později než hodinu před jídlem.

Francouzské pravidlo č. 8:
Nespěchej při vaření ani při jídle. Nejpříjemnější je pomalé jídlo.

Francouzské pravidlo č. 9:
Jíst hlavně opravdové, domácí jídlo. Pamlsky schovat pro zvláštní příležitosti. (Cokoli předpřipraveného není "opravdové" jídlo.)

Zlaté pravidlo č. 10:
Jídlo je potěšení, ne stres. Berte pravidla jako zvyklosti, ne jako přísná nařízení, občas je klidně porušte.




Co se mi na knize líbí?

+ autorka velmi ilustrativně na příkladu své vlastní rodiny ukazuje rozdíl mezi severoamerickými a francouzskými stravovacími zvyklostmi
+ zasvěcený pohled do tajů francouzské povahy, jejich stravovací disciplíně, společenské povaze, lpění na tradicích i vychutnávání občasných hříchů
+ jednotlivá stravovací pravidla jsou příhodně začleněna do textu či kapitol tak, že na ně obsahově navazují a vysvětlují je v kontextu
+ na konci knihy autorka zmiňuje několik snadných receptů na dětská či rodinná jídla, která převzala ze svého francouzského pobytu


Co mi na knize příliš nevyhovuje?

- měla jsem pocit, že v některých pasážích autorka příliš často opakuje svoji úzkost, zda "správné" francouzské návyky budou fungovat na jejích dvou dcerkách
- ne úplně všechny aspekty francouzské povahy jsou mi vlastní, avšak za to nemůže autorka, ale rozdílnost pohledu na věc

sušená kůra z bio pomeranče a s pomerančovým olejem


Komu bych knihu doporučila?

Knihu by si podle mě měli přečíst všichni rodiče, nicméně ne každému záleží na tom, co jí, pro někoho je třeba důležitější rodinný rozpočet, než zdravá skladba rodinného jídla. Pro maminky, tatínky a prarodiče, kteří se potýkají s nějakým stravovacím nešvarem u svého potomka, nebo zkrátka chtějí, aby jejich děti měly správné jídelní návyky, je toto dílo povinnou četbou. Bez debat!


Co říci závěrem?

Kniha je báječná, v mnoha ohledech mi otevřela oči, nastavila zrcadlo a dodala sebejistoty ve svém tažení za dobrou výživu mláděte. Začala jsem například přísně hlídat objem a složení svačinek, které mnohdy u nás zapříčinily slabý apetit před hlavním jídlem. S neoblíbenou brokolicí jsem se dostala ze slepé uličky typu "mě to nechutná" do nadějného levelu "spapej brokošku a já ti zatleskám" atd. Bylo by to ale na další článek.

Z těch několika dětských receptů, které v knize jsou, mě zaujal například zapékaný květák, dětská vichyssoise s hruškou (tu jsem opravdu vařila, ale moc mi nešmakovala), třešňový clafoutis, bageta zapečená s hořkou čokoládou a perníkový chlebíček. Poslední zmíněný se mi hodil tematicky do nadcházejícího času adventního a tak jsem jej už třikrát s úspěchem upekla. Baví mě na něm fakt, že obsahuje pro perník charakteristickou žitnou mouku, sladí se pouze medem a koření je zde užito v takové harmonické kombinaci, že žádné nevyniká nad to ostatní a voní jednoduše perníkově. Junior je také nadšen. A o snadné přípravě mluvit nemusím, že?


já jsem pro perník zvolila formu na srnčí hřbet


Perníkový chlebíček (Pain d´épices)

200g celozrnné žitné mouky, jemně mleté
200g hladké mouky
2 čajové lžičky jedlé sody
1 čajová lžička mleté skořice
1/4 lžičky hřebíčku, nadrceného
1 čajová lžička anýzových semínek, nadrcených
špetka soli
3 polévkové lžíce másla
360ml mléka
1 polévková lžíce jemně strouhané kůry z bio pomeranče, nebo 1 lžička sušené pomerančové kůry (například značky Alnatura)
200-500g tmavého lesního medu


Předehřejte si horkovzdušnou troubu na 190 stupňů. Vymažte máslem formu velikosti 23cm, nebo formu na chlebíček/srnčí hřbet a poprašte moukou.

Ve velké míse promíchejte prosáté mouky, sodu, sůl a nadrcené koření.

V menším hrnci nechte rozpustit máslo s mlékem a strouhanou kůrou z pomeranče, přidejte med a mírně ohřejte.

Tekutou směs pomalu a za neustálého míchání přilévejte k moukám tak, aby se suroviny smíchaly, aby vám nevznikly hrudky, ale nepřemíchejte.

Vlijte těsto do formy a pečte asi 50-60 minut, nebo dokud nevyjde zapíchnutá testovací špejle z těsta čistá. Nechte 10 minut zchladit, poté vyklopte z formy a před rozkrájením nechejte úplně vychladit.

Chcete-li, můžete na závěr perník ještě polít čokoládovou polevou a dozdobit strouhanou pomerančovou kůrou. Perníku svědčí, je-li trochu odleželý.

Foto: Pipi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magda Magda | Web | 26. listopadu 2014 v 9:00 | Reagovat

Ahoj Pipi, Díky moc za recenczi. Knížku si vyhledám. Taky mám tendenci podřizovat jídlo trpaslíkovi a pokud ne, ukecávám ho ke každému soustu. Díky za recept na perník. Zkusím :-) Měj se krásně.

2 Pipi Pipi | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 9:14 | Reagovat

[1]: Ahoj Magdo, díky za komentář, jsem ráda, že Ti recenze byla k užitku! :-)

3 markéta markéta | 26. listopadu 2014 v 15:51 | Reagovat

Jako vždy závidím dobrou knihovnu, já si dost věcí musím nechávat objednávat z krajské knihovny, je to bída...Jinak doporučuju Kuchařku ze Svatojánu, ta je úžasná...

4 Pipi Pipi | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 11:04 | Reagovat

[3]: Kuchařku ze Svatojánu jsem si v knihkupectví prohlížela a k mému překvapení mě zase tak nenadchla. Recepty ze Svatojánu mám ráda, v těch problém není, ale tak nějak mě uondalo to obrovské množství jídel. Přišlo mi to moc. Takže si ji chystám někdy v budoucnu půjčit v knihovně a pokochat se s ní měsíc, a třeba pak změním názor!

5 Madla Madla | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 16:45 | Reagovat

Hi, asi jsem tak trochu frantík :-) U nás doma děti zeleninu díkybohu vyžadují a zbaští v jakékoli formě. U pečiva, sýrů a masa je to u staršío dítka problém, v tomhle ohledu je dost vybíravý (ze sýrů jí pouze parmezán, nemá rád chleba, pomazánky, většinu masa krom mletého a řízku). Pokud se u nějakého jídla trhne, že ho ani neochutná, že tohle prostě nejí, tak mu jídlo seberu a je prostě o hladu až do dalšího jídla. Aplikovala jsem to takhle už od malinka a dobrý, jenže teď mi to nabourávají obě babičky. Dítě nechce chleba s rybí pomazánkou? Tak mu babička šoupne potajmo štrúdl, ale hlavně psst mamince... A moje maminka je kapitola sama pro sebe, když dítku dává "za odměnu" po snězeném jídle sladké tyčinky, protože potřebuje přibrat. Stravovací návyky taky hodně ovlivní školka a školní stravovna, ale je fakt, že co do tří let upevní rodiče, to si dítko zafixuje. Musím si tu knížku půjčit v knihovně :-)

6 Magda Magda | Web | 28. listopadu 2014 v 9:12 | Reagovat

[5]:
Jídlo ve školkách je bohužel kapitola sama o sobě. Nedávno měli na ranní svačinku párky s kečupem a na oběd krupičnou kaši (ty párky tam byly proto, že oběd byl bezmasý). Ocenila bych trochu invence - obilné a luštěninové pomazánky, na ranní svačinku třeba různé kaše s ovocem, ovocné nebo zeleninové saláty, kvalitnější pečivo. Já vím, že za 35 Kč na den nemůžu chtít zázraky, ale obilniny a luštěniny nejsou drahá položka. Pokud by maso bylo "jen" 3x týdně, tak by možná zbyly peníze na kvalitnější potraviny. :-( chjo. Pipi se omlouvám za příspěvek mimo téma :-)

7 Madla Madla | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 9:39 | Reagovat

[6]: : U nás ve školce to tak hrozné není (párky s kečupem na svačinu bych asi nerozdýchala), ale také bych uvítala víc ryb a zeleninových pokrmů. jenže kuchařky prostě pořád jedou podle padesát let starých a už dávno nevyhovujících spotřebních košů. Osobně bych si klidně u dětí za stravu připlatila, protože těch 35 kč na den je opravdu hrozně málo.

8 Pipi Pipi | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 14:53 | Reagovat

[6]:

[7]:

Díky za názory, Magdo a Madlo! Já myslím, že právě školkové stravování děti hodně ovlivňuje, protože bývá na denní bázi a ve věku, kdy se dítě začíná pamatovat, co on a jeho vrstevníci "normálně" jedí, takže to podle mě k tématu je. Vskutku by se to mělo brát zodpovědněji.

Párek je hrozná věc, ale řekla bych, že to hodně lidí (včetně kuchařek středního věku) zkrátka považuje za normální jídlo a neuvědomují si, že pro malé děti (a nejen pro ně) to je nevhodné, jako většina uzenin. Vždyť to ani není maso, že?

Párek jsem viděla jednu maminku dávat i rok a půl staré holčičce v jedné herně. Běžně vidím, jak dětem v hernách cpou slaný popcorn (obsahující ztužené tuky mimo jiné) a spoustu sladkostí. Jindy v obchodním centru jsme s juniorem potkali vietnamskou maminku s asi 2,5 - 3letým klučíkem, kterému mamka nejdřív dala sladký pribiňák a pak úplně klidně pytlík nějakých brambůrků od Lay´s. A jelikož se s ním junior zrovna hrál, nabídla ta jeho mamka ty kořeněné brambůrky i juniorovi (aniž by se mě zeptala). Tak jsem jí slušně řekla ne a ten její klučík tam pak s těmi brambůrky pochodoval, až je všechny vysypal na zem... :-)

Jinak konkrétně u nás ve školce je to takový slušný průměr, většinou každý den maso, v pátek ryba, někdy čočka s vejcem, hodně bývá zeleninová polévka s něčím - knedlíčky či pohankou. Takže určitě bych zlepšovala, - méně masa a více luštěnin a zeleniny, čerstvé i vařené, ale obecně za tu cenu je to slušné. A navíc to tam přímo vaří.

Snažím se to doma aspoň vyvažovat bezmasými jídly, zeleninou a ovocem. Myslím si, že se to pomalu, ale jistě zlepšuje úměrně tomu, jak vzrůstá povědomí o zdravé stravě dětí a bohužel jak přibývá různých potravinových alergií.

Takže dámy hleďme vstříct lepším zítřkům... :-)

9 Alenka Alenka | 5. června 2016 v 19:09 | Reagovat

Perníček jsem vyzkoušela s nepatrnou obměnou a hlavně - použila menší množství jedlé sody (kypřící efekt je mnohem vyšší než u prášku do pečiva). Ještě bych doporučila opravu v receptu, ať je srozumitelný (třetí ingredience je jedlá soda, ne jedlá sůl).
Výsledný perník byl chutný a krásně voňavý...

10 Pipi Pipi | E-mail | Web | 7. června 2016 v 13:04 | Reagovat

[9]: Děkuju Alenko za komentář a upozornění na překlep, už je opraveno :-)

Jsem ráda, že perníček chutnal!

11 uhombre uhombre | E-mail | Web | 27. října 2016 v 14:23 | Reagovat

Máte dobré webové stránky. Mám to neustále na displeji.

12 uhombre.com uhombre.com | E-mail | Web | 20. ledna 2017 v 16:36 | Reagovat

Zajímavý recept!

13 Marina Marina | E-mail | Web | 23. února 2017 v 19:48 | Reagovat

Zkoušel jsem to, ale jsem nepracoval tak, jak máte obrázek. Musíme se pokusit znovu.

14 Natali Natali | E-mail | Web | 27. dubna 2017 v 14:18 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama