Hlavní jídla

Těstoviny se špenátem a sýrem

28. března 2014 v 22:57 | Pipi


Všimla jsem si, že na blogu poměrně zanedbávám těstoviny. Hlavní důvod je asi ten, že těstoviny jsou pro mě synonymem toho nejjednoduššího jídla. Mám pocit, že takovéto snadné recepty umí připravit každý, kdo dovede aspoň trochu vařit. Často váhám, zda předpis podobného ražení mám na blog vůbec dávat. Většinou raději volím složitější, případně neobvyklejší hlavní jídla. Paradoxně právě ta sofistikovaná jídla nevařím tak často, jak by se mohlo zdát. Naopak kuskus a těstoviny jsou mým "denním chlebem". Dnes jsem se pro změnu rozhodla jeden rychlý, a velmi jednoduchý recept na těstoviny uveřejnit.

Špenát jsem se ještě nedávno vůbec neodvažovala vařit, neboť jsem věděla, jak by se na to naše mládě tvářilo. Před pár týdny jsem však byla doma sama a měla jsem v lednici zbytek špenátu, který jsem si před tím dávala do koktejlu. Zkombinovala jsem jej právě s těstovinami a krémovým sýrem a byla jsem překvapená tou snadnou přípravou a podobně dobrou chutí, na jakou jsem zvyklá v restauracích.

Je báječné, že si dnes v nabídce obchodů můžeme vybrat nejen z mnoha tvarů těstovin, ale i podle obsažené obiloviny - celozrnné i bezlepkové verze, vaječné i bezvaječné, dokonce i cizrnové. Osobně jsem už zkoušela těstoviny celozrnné, žitné, několikrát také kukuřičné, u kterých se mi zdá, že se trochu více rozvařují, ale jinak většinou sáhnu po klasice.

Jak jste na tom s těstovinami vy? Také je vaříte doma často? A máte nějaké dobré zkušenosti i s jinými typy, než jsou klasické pšeničné?


Kukuřičný nákyp

18. ledna 2014 v 22:25 | Pipi


Nevím jak vy, ale já zbožňuju zapečená jídla. Smetanové brambory, sýrový nákyp, slaný kyš, plněná zelenina - to vše vítám s úsměvem na tváři a příborem v ruce. Od první chvíle, kdy jsem narazila na recept na tento kukuřičný koláč, jsem tušila, že mi bude chutnat. Všechno, co se zapéká se sýrem, nemůže přece chutnat špatně!

Předpis jsem našla v knize Den bez masa a trochu jsem si jej, jako obvykle, upravila. Nákyp se připravuje z instantní kukuřičné polenty (nebo mouky) a je díky tomu nejen bezlepkový, ale i krásně žlutý a velmi chutný. Kukuřičnou mouku mám ráda a přidávám ji v malém množství do různých těst na koláče a chleby, ale obvykle v mých jídlech hraje druhé housle - je totiž na můj vkus poněkud sušší. Dnešní pokrm je ovšem sólo pro kukuřici - jak v sypké formě, tak v podobě celých kukuřičných zrn. Výsledek je nečekaně šťavnatý a lahodný! U juniora tento nákyp sice neprošel, nicméně kamarádka, na které jsem pokrm testovala, moje nadšení sdílela.

Nemáte-li přístup ke kukuřičné polentě, či mouce, myslím, že recept ustojí i záměnu za polohrubou pšeničnou mouku, ale podle mě už to pak nebude ono. Mouka z kukuřice bývá kromě obchodů se zdravou výživou dobře k dostání i v supermarketech a jedná se o cenově příznivou bezlepkovou mouku, jejíž cena se pohybuje kolem čtyřiceti korun za kilo. Instantní polenta je o něco dražší. Ctíte-li sezónu, můžete dovezené jarní cibulky nahradit za český pórek, jehož chuť bude ve výsledku chutnat podobně.

Další fotky najdete uvnitř článku. Dobrou chuť!

Rýžové karbanátky se sýrem

25. září 2013 v 13:51 | Pipi


V posledním zhruba měsíci jsem si u sebe už mnohokrát povšimla únavy z toho, co denně vařím. Mám na mysli takové ty á lá makrobiotické variace na rozvařenou zeleninu s luštěninou a nějakým tím obilím. Jistě, chutná mi to, ale občas dostanu také něco trochu "normálnější" jídlo, jestli mi rozumíte. Bramborovou kaši s vege řízkem a okurkou, jako za starých dobrých časů ve školní jídelně... :-)

V zájmu zpestření stereotypního jídelníčku jsem učinila několik nových pokusů o karbanátky. Zkoušela jsem pohankové a cizrnové, ale ani jedny se neshledaly doma s velkým nadšením, neboť byly dosti bez chuti. Jak asi víte, kvůli tomu, že vařím i pro dítě, tak o nějakém výrazném dochucování, nebo kořenění nemůže být řeč. Tím se mi tedy situace trochu ztěžuje. Naposledy mě napadlo zkusit vyrobit karboše z rýže, která mi v lednici zbyla z předešlého dne. Přidala jsem k ní nastrouhaný slaný sýr a také vejce, aby dobře držely pohromadě. Na závěr jsem ještě udělala svůj už dříve ozkoušený trik na obalování v kukuřičných lupíncích a voilá! Dílo se zdařilo přímo nad očekávání!

Všechny neduhy, jenž mě u předchozích pokusů vadily - tedy hlavně mdlá chuť, drobivá konzistence, nebo nedostatek vláčkonsti, se u rýžové varianty neobjevily. Výsledné karbanátky nejsou sice nějak chuťově výrazné, či kořeněné, ale díky nastrouhanému sýru mají příjemně slanou chuť. Vejce v těstě zajistí kompaktnost a kukuřičný obal se postará o křupavou "kůrčičku", která nemá daleko ke klasickému řízkovému, ale bez toho otravného trojího obalování. Musím se přiznat, že z výsledku jsem nadšená a tak jsem se s vámi o to chtěla podělit!

sýr balkánského typu

Krémová zeleninová omáčka s rýžovými koulemi

21. dubna 2013 v 0:59 | Pipi


Příspěvek s receptem na zeleninovou omáčku jsem měla už dlouho v plánu a když se mi kvůli okolnostem nepodařilo dokončit dezert, uchýlila jsem se z nouze k předpisu na omáčku. Dokonce si myslím, že vám to může být k užitku lépe, než stopadesátý pátý postup na koláč.

Nevím, jak vy, ale já jsem typicky omáčková osoba. Sósy jsou moje slast i strast. Možná si pamatujete, že jsem se nedávno zmiňovala o tom, že těžiště mého kuchařského umění je spíše ve sladkých jídlech, koláčích, dortech a vůbec všemožných neřestech tohoto typu. Kdežto omáčky, které by se nezakládaly na mase, příliš neumím. Bešamel a jíška jsou pro mne stále cizí slova a také knedlík dosud uvařit nedovedu. Toliko milované omajdy se tedy u nás na talíři objevují méně, než bych si přála. Výjimku tvoří boloňská rajčatová omáčka, která je bestsellerem naší rodiny. Párkrát jsem vařila koprovou omáčku podle Apetitu a ačkoliv chutná výborně, je založená na velkém množství různých mléčných výrobků a moje snahy o odlehčenější verzi předpis neunesl. Je to tedy recept sváteční, nikoliv vhodný do běžného rodinného programu.

Inspiraci na dnešní pokrm jsem čerpala hlavně z makrobiotických kuchařek Dagmar Lužné. Přišel mi vtipný její nápad servírovat k omáčce místo knedlíků uvařenou, do koule vytvarovanou rýže natural, obalenou navíc ve slunečnicovém, či sezamovém semínku. Zahuštění omáčky zařizuje hrachová "mouka", neboli Hraška. Jídlu dodá potřebné bílkoviny, vytvoří přirozeně hustou konzistenci a pikantní chuť, a to vše bez přítomnosti dráždivého lepku.

Ještě mi dovolte pár slov k rýži natural. Vzpomínám si, jak jsem s ní před mnoha lety zkoušela vařit a jaké děsivé výsledky to mělo. Teprve, když jsem objevila naturální rýži s kulatými zrny, vše se změnilo. U této odrůdy, vhodné na kaše a rizota, totiž nevadí, když ji trochu převařím, protože krémová a mazlavá má být! A to se mi také často stane - vařím ji pod tlakem a zapomenu se podívat na hodiny a hlídat čas. Pokud jste k uvaření hnědé rýže dosud nenašli odvahu, nebo naopak vás jako mne dočasně odradil neúspěch, nevzdávejte to. I mě nějakou dobu trvalo, než jsem její přípravu přestala vnímat jako složitou.

Zjistila jsem, že mi vyhovuje, když si odměřené množství rýže předem namočím a teprve druhý den ve stejné vodě uvařím. Pozor! Na rozdíl od luštěnin, kterým se během namáčení musí měnit voda a vaří se pokaždé v čerstvé vodě, u obilovin je tomu naopak. Celozrnná rýže, nebo třeba kroupy se propláchnou, namočí v dostatečném množství tekutiny a ve stejné vodě se potom vaří. Celému zrnu, stejně jako luštěnině namočení přes noc pomáhá k rychlejšímu uvaření, ale v případě obilovin se nemusíte bát nadýmání a proto namáčecí vodu použijte na vaření. Nepřijdete tak o cenné živiny.

Z výsledné omáčky mám velkou radost, protože ačkoliv jsem to neplánovala, její chuť mi nejvíce připomíná svíčkovou omáčku. A to je boží, jelikož už od dětství stojí tato klasická česká omajda neochvějně na vrcholu mé oblíbenosti sósů. Na druhém místě mám koprovou (já vím, neošklíbejte se...:-) a poté rajskou. A to prosím myslím výtvory školních jídelen. Asi spadnete ze židle, ale musím to říct nahlas, protože nikde jsem nejedla lepší svíčkovou než v jídelně na základní a střední škole!

A jaké jsou vaše tři nejoblíbenější omáčky?

Velikonoční hlavička se špenátem

26. března 2013 v 15:39 | Pipi


Už mám více než týden zpoždění s příspěvkem oproti plánu a důvod je prostý - na řadě je tentokrát hlavní chod. Pokud nechci, aby třeba třikrát po sobě šly na blogu recepty na dezert, musím jídla střídat. Jenže zatímco ve sladkých receptech se cítím "ve svém živlu", tak bezmasá hlavní jídla jsou mojí slabinou. Ještě teď si pamatuji, že všechny mé první úspěchy na poli kuchyňském se nesly na sladké vlně - první to byla krupicová kaše, potom bábovka, a vánoční cukroví jsem začala péct už na základní škole. Oproti tomu v hlavních jídlech dosud plavu - stále neumím uvařit domácí knedlíky, těsto na pizzu, či slaný koláč a také v omáčkách se cítím značně nejistá, o bešamelu nemluvě.

Když se blíží nějaká rodinná oslava, dobrovolně a s chutí se hlásím k povinnosti upéct nějaký sladký zákusek. Největší starostí je v takovém případě vybrat z těch možností - klasický dort, cheesecake nebo tiramisu? Nebo snad ovocný koláč, závin, muffiny s krémem, žloutkové věnečky, či prezidentské šátečky? Jak je pro někoho těžká představa kupovaného knedlíku, tak já zas nesnáším ty trvanlivé a umělé napodobeniny sladkých zákusků. Šlehačka není šlehačka, máslo není máslo, spousta cukru, aby nebylo cítit, že to vlastně nemá chuť, pestrá škála zářivých "přirozených" barev a chemický koktejl navrch, aby to aspoň týden všechno pohromadě vydrželo. Fuj... :-(

Chcete-li mne tedy navštívit, nečiňte tak k obědu či k večeři, dokonale byste mě vyděsili. Raději se nechte pozvat na čaj - připravím vajíčkové sendviče a upeču nějaký ten zdravý sladký dortík!



Sláva Československu II aneb růžové halušky se zelím a bryndzou

28. října 2012 v 15:18 | Pipi


A je to tady. Druhý článek k dnešnímu svátku založení první samostatné Československé republiky. Tentokrát nakoukneme pod pokličku našim nejbližším sousedům. Asi každému se při myšlence na slovenskou kuchyni jako první vybaví halušky. Nejinak tomu bylo u mě. S ostudou totiž musím přiznat, že ze slovenské kuchyně znám teoreticky pojmy jako bratislavské rohlíčky, živáňská a kapustnica. Jediné halušky znám nejen podle názvu, ale také jsem je mnohokrát jedla a proto jsem se rozhodla za naše bratry Slováky do příspěvku vybrat právě halušky.

Blouděním po internetu jsem pochopila, že se slovenský národní pokrm vaří v mnoha variacích, ale nejčastěji jsem narážela na dva hlavní druhy těsta - těsto pouze moučné a těsto bramborové, tedy částečně obsahující vařené, ale i syrové brambory. Vůbec nemám tušení, který typ je ten "tradičnější", každopádně jsem chtěla najít takový, který by obsahoval celozrnnou mouku a v tomto ohledu byl vhodnější první "moučný" typ. Navíc si ještě doteď pamatuji svůj neúspěšný pokus o bramborový knedlík a nechtěla jsem riskovat další fiasko. Testovala jsem více receptů, ale nejvíce mi vyhovoval tento.

Ani už nevím jak, ale v hlavě (a také kde jinde, že?) se mi zrodil lišácký nápad oživit barvu těsta šťávou z červené řepy, já si s ní doma teď dost hraju, víte... A výsledkem jsou krásně růžové halušky!

Uplynulý týden u nás doma by se díky testování receptů mohl zvát "haluškový". Dny se lišily pouze v tom, jestli máme k jídlu halušky nové, tedy podle nového receptu, nebo dojídáme ještě ty z předešlého dne. Každopádně chod domácnosti se stal zřetelně efektivnějším poté, co odpadl obvyklý a zbytečně iritující dotaz: "Co máme dnes k jídlu?"

Zeleninové špízy s fazolovou kaší

14. října 2012 v 16:53 | Pipi

A podtitul článku by měl znít: Aneb jak se znovu učím jíst luštěniny.

Ano, tyto rostlinné bílkoviny ještě spolu s ostatními nadýmavými potravinami zmizely z mého talíře asi na rok a půl, tedy po dobu, co jsem kojila naše bambino. Takže žádné fazole, žádný hrách ani čočka, také žádná kapusta, květák, cibule, česnek nebo vůbec syrová zelenina, nápoje s bublinkami a teoreticky ani čerstvé (kynuté) pečivo. Všechny tyto běžné věci jsem si musela odepřít, neboť náhodná konzumace byla mi následně hlasitě připomenuta malým opičákem s bolestivým bříškem.

Tedy, abych k vám byla upřímná, určitá pohodlná část mého já byla ráda, že se nemusím namáčet a dlouho vařit s luštěninami a také nadýmání se mě najednou vůbec netýkalo. Mám kamarádku, která jí maso a všechny ty běžné věci, ale vůbec nejí luštěniny - právě proto, že jí nadýmají. V určitém směru to chápu, ale já jakožto vegetariánka nemám moc na výběr. Cizrna, hrách, čočka i fazole jsou pro mne to, čím pro ostatní lidi kotleta, slanina, žebírka a sekaná...

Musím říct, že teprve při této nadýmavé "dietě" jsem na vlastní kůži pocítila, jak důležité pro mě luštěniny byly. Běžnou záležitostí se mi stala jakási tělesná slabost až malátnost a častěji jsem také trpěla návalovým vlčím hladem, kdy jsem doběhla domů a okamžitě musela něco pozřít, abych nebyla pro své okolí nebezpečná. Musela jsem jíst více mléčných výrobků, tvarohu, sýrů a vajec, abych zahnala hlad. A tahle překotná změna jídelníčku spolu s novou životní změnou a péčí o miminko způsobily, že jsem začala poprvé v životě trpět zácpou. Střeva se bez své pravidelné porce vlákniny nechtěla namáhat a já jsem se přestala vysmívat reklamě na gutalax...

Abych situaci nějak vyrovnala, začala jsem do jídelníčku zařazovat alespoň více celozrnných obilovin, hlavně rýže natural, kuskusu a také bílkovinami nabité quinoi. Navykla jsem si více jíst ořechy a semínka. Zeleninu jsem jedla převážně tepelně upravenou a vybírala si méně nadýmavé typy. Dalo by se říct, že jsem dostala situaci "pod kontrolu".

Když jsem asi před půl rokem přestala kojit a mohla se vrátit ke starému jídelníčku bez omezení, najednou jsem nevěděla, kde navázat. Během jara a léta s úrodou čerstvého ovoce a zeleniny a za teplého počasí jsem neměla chuť stát u plotny a vařit jídla s fazolemi a spokojila se maximálně s rychlou polévkou z červené čočky. Teprve nástup podzimu a chladného počasí mě nějak samovolně donutil obrátit se na hutnější a teplá jídla. Nedávno jsem třeba dostala hroznou chuť na hrachovou kaši.

Chtěla jsem ale začít spíše zvolna a tak jsem se nejdříve vrhla na malé bílé fazole. Jsou poměrně rychle uvařené a po změknutí krásně krémové i bez přidávání smetany či másla, tedy přímo ideální na podzimní kaši. Navíc je mám moc ráda, doma nám z nich máma vařila polévku na paprice. Vařím je teď i s kouskem mořské řasy Kombu, která prý zkracuje délku vaření všech luštěnin a zlepšuje jejich stravitelnost. A také jídlu dodá spoustu mineálních látek a jódu a zvyšuje tak výživovou hodnotu jídla. A není nijak cítit, což jsem ráda, protože nemám ráda mořský a rybí pach.

V jednoduchosti je krása a tak jsem vymyslela ve finále krémovou fazolovou kaši s opečenou cibulkou a zeleninovými špízy a ještě teď se oblizuju. Recept počítá s porcemi pro čtyři osoby, ale my jsme s panem domácím neměli žádnou polévku ani předkrm, takže jsme nakonec tohle jídlo snědli pouze ve dvou jako dva hladoví vlčáci.. :-)


Jak jste na tom s luštěninami vy? Máte je rádi a vaříte je pravidelně, nebo se jim spíše vyhýbáte? Vaříte nějaký oblíbený pokrm pouze z luštěnin? A už jste někdy jedli pučálku?

Červená čočka po indicku a zlobivé placky

25. června 2012 v 0:10 | Pipi

Už dlouho jsem vám nedala pořádnou čočku! Tak tady ji máte moji milí čtenáři...

Jakožto tvor konzervativní a navíc líný, tíhnu často k tomu, že používám suroviny pouze v osvědčených kombinacích. Tak je tomu přímo ukázkově v případu červené čočky. Postup na kari polévku znám snad i pozpátku, ale já jsem toužila po něčem jiném a rozhodla se uvařit čočku na způsob indického dhálu - obecně řečeno luštěninové kaše. Taková jídla miluji a kdykoliv se dostanu do Góvindy nebo Beasu, chrochtám slastně blahem.

Ke kořeněnému jídlu jsem ještě servírovala jogurtovou raitu - tedy bílý jogurt s půlkou nadrobno nakrájené okurky, špetkou soli a drceného kmínu. Bez zelené chilli papričky, nejsem přeci blázen!

No a nemohu vynechat vrcholné dílo celého indického talíře - placky čapátí. Opravdu jsem je vlastnoručně vytvořila, ale trvalo mi to déle, než celé jídlo dohromady. Zlákalo mě minimum surovin (pouze mouka a voda) a jednoduchá příprava. Tedy jaksi teoreticky jednoduchá. V praxi jsem zápasila s lepivostí těsta jak s lítou šelmou a dodnes nevím, kdo vyhrál... Zkuste si představit, že se snažíte rozválet žvýkačku na hladkou placku. Legrace, že? Padlo na to dalších asi půl kila mouky, než byly placky schopny přenosu z válu na pánev a i když byly lehce tužší (to půl kilo mouky navíc, pamatujete?), chuťově byly dobré. Tedy dokud byly teplé, pak ztvrdly na kámen a dalo by se s nimi řezat sklo :-D Pokud máte s plackami zkušenost, ráda se dozvím, kde udělali soudruzi chybu.

Pochlubte se mi - jak vaříte červenou čočku vy? A máte vůbec rádi indickou kuchyni?

Pita pizza

28. května 2012 v 20:31 | Pipi

Existuje dokonce ještě línější verze pizzy než z listového těsta a to s pomocí pita placek. Tento chleba se používá hojně v arabské kuchyni, jistě jste už někdy ochutnali pitu plněnou kebabem či falafelem(cizrnové karbanátky).

Když tyto placky potřete olejem, pokladete rajčaty a mozzarellou a dáte pár minut zapéct do trouby, vznikne vám večeře s přívlastkem blesková. Doporučuji po upečení ještě obložit čerstvými lístky rokety a hned zdlábnout, aby placky neměly šanci zvlhnout.



Foto: Pipi

Zapečené brambory s cuketou a ementálem

26. února 2012 v 11:22 | Pipi

Zapečené brambory - takové obyčejné jídlo, řeknete si. Musím se vám ale přiznat - zapečená zelenina (nebo těstoviny) jsou pro mě dosud nezdolaným kuchařským vrcholkem. Ano, fotka nahoře dokazuje, že tento typ jídla dokáži upéct, ale výsledek ještě nikdy! nebyl podle mých vysněných představ. Víte, co myslím...? Třeba aby zelenina, nebo těstoviny byly uvnitř měkké, ale nerozvařené, aby povrch křupal a přitom nebyl vysušený. Abych nepotřebovala kilo sýra k tomu, aby jídlo dobře chutnalo!

Stále jsem tedy na cestě za ideálním postupem a recept, který vám dnes ukazuji, je mým dosud nejnovějším experimentem. I když to není onen vysněný ideál, výsledek mám doma moc chutnal. A vyzkoušela jsem i variantu s mrkví místo cukety. Pouze jsem si plátky mrkve na chvíli spařila v horké vodě.

A co vy? Máte nějaký úžasný recept na zapečenou zeleninu/těstoviny, který se vždycky povede?

Quinoa pro začátečníky

24. září 2011 v 22:20 | Pipi

Pokud jste stejně jako já blázni do všeho zdravého, určitě jste již někdy narazili na exoticky znějící quinou. V obchodech bývá obvykle zařazena mezi kuskusem, rýží a jáhlami jako další "zrní" pro bláznivé vegetariány... quinoa, neboli merlík čilský (no není to poetický název?) si však zaslouží mnohem uctivější zacházení a hned vám vysvětlím proč.

Je mnoho důvodů, proč bychom se měli této plodině poklonit. Začnu třeba tím, že quinoa vlastně vůbec není obilnina - jedná se přesněji řečeno o semínka, která používali již staří Inkové. V kuchyni se používá podobně jako obilniny, tedy hlavně jako příloha k jídlu, jako zavářka do polévek, ale i nasladko. Fakt číslo dvě: quinoa neobsahuje lepek. Skvělá zpráva nejen pro lidi alergické na lepek, ale i pro nás, kteří si rádi od totoho alergenu odpočineme.

Další báječnou informací (zvláště pro vegetariány) je to, že tato plodina obsahuje velké množství bílkovin a také pestrou škálu vitamínů, například železa, hořčíku, kyseliny listové. Někteří odborníci kvůli příznivému složení aminokyselin a vysokému obsahu proteinů přirovnávají quinou ke královně luštěnin - sóji.

Rizoto s červenou řepou

31. srpna 2011 v 23:14 | Pipi

Tuto krásně rudou verzi rizota jsem poprvé uvařila jen kvůli jeho barvě. Ale po ochutnání jsem zjistila, že i řepa dokáže dát rizotu skvělou chuť. A navíc se podle mne jedná o úžasně jednoduché jídlo, které ovšem svojí barvou ohromí každého strávníka! A to je u jídla bez masa velmi ceněná vlastnost! Hodně vegetariánských či zeleninových pokrmů vypadá tak nějak moc zeleně, tedy "zdravě", ale toto rizoto vypadá téměř jako krvavý tatarák!

Pečená zimní zelenina

27. dubna 2011 v 18:28 | Pipi

Když se podívám na datum svého posledního příspěvku, stydím se. Raději přeskočím klasické výmluvy o nedostatku času a ukáži vám jídlo, které se nám teď na stole objevuje nejčastěji. Typický lenošský pokrm - pečená zelenina. Tentokrát zimní verze s kořenovou zeleninou - konkrétně s mrkví, celerem, petrželí a červenou řepou. Všechnu zeleninu si každý týden kupuji na farmářském trhu na Pankráci a ještě ten den ji šoupnu do trouby. Základní recept na zeleninu do trouby jsem uváděla zde.

Kořenovou zeleninu používám hlavně do polévky a zapéci jsem ji zkusila spíše z nouze a nedostatku jiné sezónní zeleniny, ale díky bohu za tu nouzi! Jinak bych nikdy nezjistila, jak dokáže takový celer s petrželí pečením tak krásně zesládnout. Dnes jsem si k zelenině uvařila bulgur a pro extra výživnou hodnotu jídla jsem přisypala opražená dýňová semínka.



Foto: Pipi

Fazolový guláš s maďarským kořením

28. února 2011 v 10:50 | Pipi

Guláš, jehož základním pilířem jsou červené fazole, patří ke stálicím našeho rodinného jídelníčku. Už jsem na tuto verzi tak zvykla, že si občas s úsměvem musím připomenout, že většina národa vaří guláš z masa a tedy že já jsem ta "jiná". Zvyk je ale železná košile a pokud i mému muži tato krmě chutná, není co řešit. Důležitými prvky guláše jsou: silný vývar, pomalé vaření a přiměřeně ostré koření - osobně mám raději pikantní kořeněnou míru, nikoliv ostrou. Fazole si vždy předem do měkka uvařím. Některé, zvláště staré luštěniny totiž mohou při vaření trucovat a neuvaří se úplně do měkka. Pro zrychlení tempa je samozřejmě možné použít fazole v konzervě.

Kukuřičná polenta s paprikou a volským okem

5. února 2011 v 15:58 | Pipi

Moje fascinace BioAbecedářem Hanky Zemanové nekončí! Za víc než měsíc, co ji mám doma, jsem podle ní vařila už několik receptů! Možná vám to nepřijde mnoho, ale v mém případě je opravdu co říct - jsem totiž typ kuchařkové prohlížečky, která knihy více sbírá, než podle nich vaří. Recepty a jídla jsou mi inspirací, ale nerada se držím strikního předpisu. Hanka Zemanová a její zdravé recepty mne k plotně ale nalákaly!

Zde je tedy výsledek mého dalšího pokusu - tentokrát jsem se pustila do kukuřičné polenty, kterou už jsem kdysi vařila bez valného úspěchu. Utkvělo mi v paměti pouze to, že je celkem bez chuti. Pak jsem polentu dlouho do kuchyně nevpustila. Až doteď. Lákala mne přestava, že pokud nám jídlo bude chutnat, mám v kapse jednoduchý zdravý recept na rychlou večeři. A moje očekávání se nejen splnilo, ale dokonce jej předčilo! Hančin recept jsem rozvedla svým chuťovým směrem - ona k polentě používá (jistě výborný) opečený pórek a dýňová semínka. Já oproti tomu polentu ráda vařím na česneku a s různě barevnými paprikami, protože nám to tak doma chutná, ale hlavně to krásně vypadá. Nyní má polenta u mne ve spíži své trvalé místo!

 
 

Reklama